Úchvatná cyklostezka nad jezerem

Po příjezdu do Itálie jsme absolvovali malý trénink – úžasný výjezd zářezem do skalnatého útesu sto metrů nad hladinou jezera Lago di Garda po Via Ponale. Moc se mi to líbilo. Byla jsem výhledy z Via Ponale tak uchvácena, že jsem kývla i na výlet na Tremalzo, přestože jsem - zpětně si uvědomuji - vůbec netušila, co mě tam bude čekat. Ale manžel mě „ukecal“ následujícími argumenty: Do těch míst se prý jinak nikdy nedostanu. Uvidím ojedinělou alpskou frontovou linii první světové války, horské tunely, kaverny, zákopy a zároveň jedny z nejúžasnějších panoramat kolem Lago di Garda. Na ty mě nakonec dostal.

Šestnáct kilometrů stoupání

Naštěstí jsem už od rána byla duševně připravena na horor. Šestnáct kilometrů stále do prudkého a ještě prudšího kopce s převýšením přes tisíc metrů jsem opravdu ještě nikdy nevyjela. Ani když mi bylo dvacet, pak třicet nebo čtyřicet. Ale začátek tak strašný nebyl. Cyklostezka údolím byla krásně vyasfaltovaná, chviličku jsme jeli dokonce skoro po rovině, míjeli jsme vysmáté cyklorodiny s malými dětmi a do toho svítilo sluníčko. Brzy se to změnilo. 

Za malebným jezerem Lago d´Ampola u odbočky označené nenápadnou cedulí Mt. Tremalzo (1800 m n.m.), jsem pochopila, co se chystá. Silnička se zlomila do děsného stoupání a zároveň se hned začala točit v ostrých serpentinách. Po prvním kilometru jsem vytasila ženské zbraně – chtělo se mi smrkat, čurat a pít. Pak jsem se zatnula, zmobilizovala všechny síly a šlapala a šlapala. 

K vrcholu na gumicuku

V nadmořské výšce asi 1150 metrů mám pocit, že snad umřu. Občas nás předjede nějaké auto se sjezdovými koly na střeše. Serpentýny stále nekončí, manžel se blbě zubí. Dělá, že je vše v nejlepším pořádku. Moc dobře ví, že není. 
Jsme už hodně za půlkou. U kapličky Santa Croce si dáváme sváču a můj muž vytahuje svou tajnou zbraň. Dělá jako že nic a připoutává mé kolo na gumicuk. „Uvidíš, v pohodě to spolu vyšlápneme až na vrchol.“
Nejdřív mi lano fakt pomáhá a jsem skoro dojatá. Ten chlap se teda fakt kvůli mně snaží. Za chvíli ale začíná být nasazené tempo nad mé síly. Nejraději bych jela sama. Jenže vím, že bych se nadřela stejně a trvalo by to dvakrát tak dlouho. Kopec se noří do mlhy a naklápí se čím dál tím víc. Rychlost klesá k téměř k hodnotám lidské chůze. Najednou se z mraků vynoří horská bouda Rifugio Garibaldi ve výšce téměř naší Sněžky. Na vrchol zbývají poslední dva kilometry. Manžel mumlá: „Jdeme na polívku.“ Horší už to určitě nebude a zbytek už je z kopce. Přestávám být na naštvaná a těším se na výhledy.

Dvacetikilometrový sjezd

Vjíždíme do mlhy a ukazuje se, že vrchol ještě není vrchol. Asfaltka končí a kola začínají drkotat o stále větší šutry. Za tunelem na druhou stranu kopce se to konečně zlomí v prudký sjezd dolů. Po prvních sto metrech mám smrt v očích. Pode mnou propast a kolo se vrklá po kamení. Pneumatika podklouzne a málem letím přes řidítka. Raději se na chvilku zastavím a bicykl chvíli vedu. Výhledy žádné nejsou. Jen bílá tma, kaverny, tunely a válečná stezky z první světové války… 
Absolutně nejsem pánem situace a chci se vrátit. Jenže manžel znizel někde vpředu a nejspíš řičí blahem! Tak jen doufám, že to takhle nebude dál. Kolem se prořítí parta hobíků se dvěma vyšvihanými děvčaty. Sviští z kopce cestou-necestou. Připadám si jako postavička z Teletubies.

Mami, nechci tu umřít!

Konečně se mlha zvedá. Proti nám jedou nějací cyklisté opačným směrem, s helmou na řídítkách funí do kopce mezi vystouplými kameny. Zdrceně hledím do pohádkové krajiny. Připomíná mýtickou Středozem z Pána prstenů. Muž měl pravdu, tohle bych asi fakt nikdy neměla šanci uvidět. Ale představovala jsem si to úplně jinak. Stezka se vine mezi skalami nad hlubokými propastmi, všude samé ostré hroty a hluboké srázy. Tady se nesmí upadnout. Mami, nechci tady umřít. Někde je cesta dokonce ještě mnohem těžší a nebezpečnější než na začátku. Já ho asi zabiju. Šílený sjezd trvá tři hodiny. 
Konečně vidím před sebou Lago di Garda. Najednou cítím jen radost, že jsem to zvládla. 

Užitečné informace:

Jezero Lago di Garda je dlouhé 51,6 km a široké 17,2 km. Severní úzká a dlouhá část jezera připomíná fjord, který obklopují hřbety až 2000 m vysoké. Jižní širší část tvoří morénové zbytky po Etschském ledovci.
Z Prahy se k Lago di Garda dostanete za osm až devět hodin (cca 850 km) po dálnici přes Mnichov, Brenner, Bolzano, Trento, za Roveretem pak odbočíte na Rivu del Garda. 

Autorka: Dagmar Kokešová