Bolzano bez aut

Po snídani vyrážíme na kolech směrem na Neumarkt neboli Egna. Města a vesnice tu totiž mají z historických důvodů německé a italské názvy a většina obyvatel mluví oběma jazyky. Tato oblast nazývaná Jižní Tyrolsko nebo také Alto Adiže, která byla po první světové válce odtržena od Rakouska, se v průběhu 20. století stala průmyslově nejvyspělejší a nejbohatší částí Itálie. 
Šlapeme proti proudu řeky Adiže širokým údolím k vesničce Branzolo (Branzoll), kde přejedeme lanový most a podél pravého břehu míříme po rychlé téměř rovné cyklostezce až do Bolzana. 
Projíždíme parky po dlouhém zeleném nábřeží jihotyrolské metropole, abychom nakonec zastavili na soutoku s řekou Talvera (Talfer). Podle ní se kdysi Bolzanu přezdívalo Talferstadt, neboť právě tato bystřina pramenící ve výšce  2 781 metrů u průsmyku Pennes v sardinských Alpách protéká centrem města. Stejnojmenný most Talvera rozděluje Bolzano na německy mluvící historickou část a modernější „Mussoliniho Itálii“ s Památníkem vítězství ve fašistickém stylu.
Právě kolem něj proudí davy cyklistů, neboť jednou do roka se celé centrum zcela uzavře pro automobilovou dopravu a do ulic smějí jen kola. Cyklistický svátek si užívají mladé páry i rodiny s malými dětmi, dědečkové a babičky. Na hlavním náměstí Piazza Walther si dopřáváme oddechu pod slunečníky venkovní pizzerie a přihlížíme defilé historických bicyklů před katedrálou Nanebevzetí Panny Marie. 

Ötziho prapohorky

Po obědě míříme do Jihotyrolského archeologického muzea, abychom na vlastní oči okoukli nejslavnější místní celebritu – ledového muže Ötziho. Více než pět tisíc let stará přírodní mumie člověka (nalezená 19. září 1991 v tajícím ledovci Ötztalských Alp v nadmořské výšce 3 210 metrů) zaměstnává vědce už přes čtvrt století. Poctu jsme tu vzdali i nedávno zesnulému českému výzkumníkovi Petrovi Hlaváčkovi, který zjistil, že Ötziho obuv – „prapohorky“ z medvědí a jelení kůže vyložené senem – překvapivě dobře drží teplo.

Hraběcí víno

Z Bolzana se vydáváme vzhůru do oblasti Oltradige. V táhlém kopci projíždíme i tunelem vysekaným do hory a dál stoupáme po Jihotyrolské vinařské stezce (Strada del Vino) přes San Michele do malebné vesničky Kaltern (Caldaro). Mají tu Zlatou uličku (Goldgasse), krásnou radnicí obklopenou zdobnými měšťanskými domy, kašnou a kostelem. A odtud už je to jen coby kamenem dohodil k zámečku Manincor. Man-in-cor znamená ruku na srdce. A právě Manincor je tepajícím srdcem největšího jihotyrolského ekologického vinařství, kde se víno sklízí ručně a zpracovávají se jen vlastní hrozny. Před dvaceti lety zdědil po svém strýci padesát hektarů vinic Michael Goess-Enzenberg, zapřisáhlý ekolog s hraběcím titulem, který se do Kaltern přestěhoval z Rakouska. Třípatrová budova ze speciálního betonu se zařezává do svahů s révou jako obří bunkr. Na něm a kolem něj stojí vinice. Nad jejich úroveň vystupuje pouze obchod s terasou, kde se odehrávají degustace. Můžete tu ochutnat třeba lehký Vernatsch nebo cuvée Reserve del Conte zrající v sudu barrique, v němž nechybí Lagrein, Merlot, Cabernet Sauvignon. Prohlížíme si sudy, do nichž teče víno samospádem. „Pumpy na přečerpávání nepoužíváme,“ říká vinař, který si vyrábí i vlastní sudy z dubového dřeva vytěženého v knížecích lesích nad jezerem Kalterer (Caldaro). Tyto sudy jsou pak uloženy jak v budově starého zámku z roku 1608, tak v technologické chloubě Manincoru – novém vinném sklepě s „inteligentním systémem ventilace, který zajišťuje ideální klima čistě přírodními prostředky“, říká hrabě Goess-Enzenberg.

Tramin z Traminu

V podvečer se vracíme do Traminu. Když před vesnicí uhýbáme na cyklostezku směrem k řece, zjišťujeme, že kolem nás nejsou vinice, ale nekonečné řady ovocných stromů. V Jižním Tyrolsku se totiž sklízí také dvanáct procent úrody jablek z celé Evropské unie. Místní lidé tvrdí, že na jaře se jemná, ale intenzivní vůně sta tisíců kvetoucích jabloní vznáší vysoko hor. 
„To musí být pohádka,“ přestavujeme si nadýchané růžové stromy, když večeříme po degustaci v supermoderním vinařství Hofstätter. To se po renovaci zaměřuje výhradně na Pinot Noir a Gewürztraminer – jedno z nejoblíbenějších jihotyrolských vín. V každém případě pít lahodný tramín z obce Tramin a v obci Tramin je úžasně prima.

P.S.:

Teprve doma při podrobném prověřování dat vyplyne, že legendu o původu odrůdy tramín z Traminu rozšířil německý botanik Hieronymus Bock v knize „Kreuterbuch“ z roku 1539, když se opřel o informaci, že v Bolzanu je uložena první prokázaná zmínka o „vini de Traminne“ (vínech z města Tramin/Termeno) z roku 1242. Odborníci na genetiku vín však přišli na to, že zdejší vína nikdy nebyla vyráběna z odrůdy tramín a že ještě počátkem 20. století pěstoval v obci Tramin odrůdu Tramín červený pouze jediný pěstitel. Podle nejnovějších genetických výzkumů tak Tramín nejspíš pochází z francouzko-německého pohraničí, má blízko k volně rostoucí révě lesní (Vitis vinifera ssp. sylvestris) a vznikl prý jako nahodilý kříženec dvou ještě starších, neurčených a dnes již patrně neexistujících odrůd. Věřte však, že když po krásném cyklovýletě degustujete víno z vinohradů údolí Adiže, je vám úplně jedno, že tramín nejspíš není z Traminu...

Autorka: Dana Kokešová